Existuje prý jakýsi člověk, který se rozhodl na všechny otázky odpovídat ano. Vše, co odsouhlasil, také vykonal. Prožil rok plný neuvěřitelných dobrodružství, zcestoval celý svět, poznal spoustu lidí a rozdával pozitivní energii kam se podíváš. Pak o tom napsal knihu nebo co, natočil film, zbohatl, stal se svatým, nevím. Jsem příliš vyčerpaná cokoliv gůglovat. Tuším, že si říkal The Yes Man.

Vždy v době před Vánoci si na tento příběh vzpomenu. A napadá mě k tomu několik veskrze negativních a skeptických věcí. Takže pokud čekáte příval pozitivna o „Yes Man“ přístupu, raději nečtěte dál.

Protože když slyší průměrná žena (a ani nemusí být matkou malých dětí) příběh Yes Mana, pravděpodobně se hrůzou osype. Na všechny ty prosby a manipulativní žádosti odpovídat ano? Nikdy!

  Jak by to dopadlo, kdybych na vše odpovídala ano?

Zatímco Yes Man se setkával s výzvami tohoto typu: „Byl jste někdy v Barceloně? Až přijedete, musíte přespat u nás a jet s námi na výlet do naší soukromé vinice.“

Já se setkávám s výzvami tohoto typu: „Už máš nakoupené dárky? Já letos nestíhám, mohla bys nakoupit i za mě?“

Lidi mě žádají o drobné služby, malé věci, které mi nezaberou téměř žádný čas. „Když už to myješ, umyj i můj hrnek.“ „Když už hledáš ubytování v Alpách, podívej se mi na Austrálii, něco levného s bazénem a vlastní čokoládovnou.“

Protože to jsou často drobné věci, odkýveme je automaticky. Jenže pak přijdou Vánoce a najednou je každá minuta drahá.

Proto jsem se rozhodla, že se stanu The No Woman. Budu říkat ne na většinu těchto drobných službiček.

„Podíváš se se mnou na toto video?“

„Ne.“

„Zajdeme někdy na kávu?“

„Ne.“

„Mohla bys pro mě zadarmo udělat to, čím se normálně živíš? Stejně to děláš, tak jeden kšeftík zdarma ani neucítíš.“

„Ne.“

A naučím se říkat ne i sama sobě. Facebook je plný skvěle uklizených bytů, nazdobených adventních věnců a kil napečeného cukroví? Znamená to pro mě něco?
„NE!“ „Ne, ne, ne, ne, ne.“ (Wow, tohle mi dělá dobře:-) )

Já se tak těším. Stanu se The No Woman. Zbavím se všeho. Věcí, které jsem slíbila jen díky nejasnému pocitu viny, že když už tazatele nemám ráda, aspoň bych pro něj mohla něco udělat. Přestanu se trápit výčitkami, přestanu dělat věci jen proto, že jsem svému vnitřnímu bachaři nedokázala říct ne.

 Budu volná. Začnu dělat věci, které sama chci a které mě baví. Zažiju neuvěřitelná dobrodružství, procestuji celý svět, poznám spoustu lidí a budu rozdávat své znalosti o tom, jak říkat neustále všemu ne. Napíšu o tom pak knihu, nebo film, vydělám prachy a budu slavná. Budu The No Woman.

V pubertě člověk velmi rychle pochopí, že život není fér. Po krátké morální kocovině, provázené proklínáním Rychlých Šípů, Hochů od Bobří řeky, Včelky Máji a Ferdy Mravence, se s tím smíříme a energii věnujeme hledání oblastí, kde je život nefér v náš prospěch.

Hezká tvářička v dětství a v pubertě znamená mnoho. Stejně jako fakt, že někomu prostě nenaskáčou beďary. Není k zahození mít bohaté rodiče, být vtipný či šikovný ve sportu. Zcela bez námahy disponovat nádherným tělem, které zvyšuje tep opačnému pohlaví.

Některým lidem je naděleno bohatě. Zcela nezaslouženě má nejkrásnější holka ze třídy s parádní postavou zároveň i bohaté rodiče, nekonečnou zásobu oblečení, vede basketbalové družstvo a celé dny se cpe hranolkama a čokoládou, aniž přibere jediné deko. Podobné to je u kluků. Někteří se prostě narodit umí.

Na druhé straně barikády stojí průměrní, nezajímaví, chudí a oškliví. Vidíte je, jak tam rozpačitě postávají a nevědí kam s rukama? Odvracejí tváře v tom typickém puberťáckém gestu, které je mylně vykládáno jako pohrdání. Oni ve skutečnosti chtějí schovat beďary.

Zdá se to jako smutný příběh, ale není. Tohle je pouze začátek. Po třicítce začne být život fér.

Narodit se s pěknou postavou je jistě fajn. Ale po třicítce už na svou vnitřní spalovnu spoléhat nelze. Pokud má někdo po třicítce pěknou postavu, vsaďte boty, že cvičí a hlídá si jídelníček. 

Být mazánek rodičů a ohromovat spolužáky elektronickými hračkami nebo značkovým oblečením, to je jistě fajn. Ale po třicítce měli už i děti méně štědrých rodičů dost času postarat se o svou finanční situaci. A velmi často to udělali.

Můj tatínek mi jednou řekl: Do třiceti nikdo nemůže za to, jak vypadá. Po třicítce už ano.

 To je velká pravda. I nenápadní kluci, o které by v pubertě dívčí oko ani neopřelo kolo, začínají po třicítce vypadat zajímavě. A pokud ne, mohou se stát atraktivními i díky úspěšné kariéře. Nemusí jít nutně o peníze, ale máloco je tak sexy jako chlap, který se vyzná v tom, co dělá, a ví o tom.

Absolutní antitalent na sport, který pravidelně cvičí deset let, hravě porazí bývalou hvězdu školního hřiště, která si stejných deset let válí šunky.

Ať už jste patřili na gymplu mezi ty „cool“ lidi, průměr nebo úplné losery, zapomeňte na to. Vůbec na tom nezáleží a je to jedno. Teď je to na nás. Což není vždy zábava a občas to bolí, ale je to o něco víc fér. 🙂

 Přehnaný perfekcionismus neslouží k tomu, aby nás podněcoval k co nejlepšímu výsledku. Většinou je jeho působení širší a důvody jeho existence jsou hlubší. Co vlastně získáváme, když na sebe navalíme nerealistické požadavky?

Jedna z věcí, kterou získáme je výmluva. Jsou vám tyto věty povědomé? Také je na vás váš vnitřní sabotér valí jednu za druhou?

• Není to perfektní, takže to nemůžu odevzdat /odeslat /upéct /vyřídit.
• Když to nemůžu udělat perfektně, raději to neudělám vůbec.
• Mohla bych udělat aspoň část, ale nemá cenu začít, pokud to nemohu udělat celé.
• Nemám správné nástroje.
• Musím mít nejdříve perfektně sladěné šanony a zorganizovaný stůl.
• Všichni jsou tak cool a perfektní, určitě mnou pohrdají od pohledu, takže se s nimi nebudu raději ani bavit (díky tomu mě nemůžou odpálkovat).
•  Nebudu tančit /zpívat /běhat bláznivě po louce, protože když se projevím spontánně, budu zranitelná. Raději si ale budu namlouvat, že je to proto, že tuto činnost neumím perfektně, případně u toho nevypadám perfektně.

Asi takhle si to představuji, bez takto zorganizovaného stolu nemohu nic udělat. (což v mém případě znamená, že nebudu pracovat nikdy) 🙂

Tohle jsou všechno celkem jasné a logické výmluvy, které nám perfekcionismus denně laskavě poskytuje a díky kterým můžeme vesele zůstávat ve své ulitě.

Ale existují mnohem hlubší a nebezpečnější výmluva, která není na první pohled tak patrná.

•  Upínáme se na výsledek, abychom nemuseli vnímat a prožívat proces.

Tím, že se neustále zajímáme, zda náš výkon a produkt naší práce budou perfektní, zapomínáme, že to, co se děje kolem, je život.

Perfekcionismus nám krade náš život. Nedovolme mu to.