Když jsem psala o tom, jak hacknout systém ve vlastní hlavě, nezmínila jsem důležitou věc. Jasně a neprůstřelně formulovaný cíl pomáhá téměř zázračně s motivací. Jako příklad opět použiji své slavné běhání, protože se musím některé dny nutit doslova do každého dalšího kroku. Technika mi pomáhá i při přemáhání lenosti, když útočí vnitřní sabotér.

Probíhá to přibližně takto:

Sabotér (dále jen S): “Nemůžu najít tu správnou mikinu.”

Nedokonalá (dále jen N): “Mikina za mě neuběhne těch 5 kilometrů.”

S: “Dnes se mi běží tak blbě, že by bylo lepší se na to vykašlat a skončit.”

N: “Skončím hned, jak uběhnu 5 kilometrů.”

S: “Omylem jsem stopla běhací program. Nevím přesně kolik jsem uběhla a proto se na to vykašlu rovnou a půjdu domů. Je to stejně jedno.”

N: “Dokud na displeji nebude 5 kilometrů, nepřestanu běžet.”

S: “Mně bolí nohy.”

N: “5 kilometrů.”

S: “Nemůžu dýchat.”

N: “5 kilometrů.”

S: “Chce se mi zvracet.”
N: “5 kilometrů vole!”

Ukončení je velmi důležitý moment, který často rozhodne o tom, jaký pocit z vykonaného díla budete mít. Dříve jsem přestala ve chvíli, kdy mě přesvědčil sabotér. Teď přestávám ve chvíli, kdy je na displaji pětka. Nejsem žádná padavka, často jsem i dříve uběhla třeba i víc než těch 5 kilometrů. Ale protože jsem neměla předem naplánováno, čeho přesně chci dosáhnout, ukončení běhu mělo vždy trochu pachuť toho, že končím proto, že už nemůžu.