Jak jsem nesplnila svá předsevzetí

Má loňská předsevzetí a míra splnění:

  • vychrstnout někomu do obličeje drink – bohužel nesplněno. Nemám na to příležitost ani koule. Dnes se nabídl dokonalý manžel, že můžu vychrstnout drink do obličeje jemu. Když jsem přemýšlela, že by to bylo nejlepší ve sprše (nakonec, uklízet to budu já), došlo mi, že splnit toto předsevzetí tímto způsobem by bylo trapnější, než nechat je nesplněné.
  • obléct si na sebe v jeden den všechno nové, včetně bot a kabelky – taky velký fail. Je to moc drahé a levnou kabelku a boty si kupovat nechci. Když jsem si koupila kabelku, nevydržela jsem čekat dva měsíce až si koupím boty, mezitím stejně byl podzim a musela bych mít nový i kabát a všechno.. to jsem prostě nezvládla. Ale zase vidím, jak se vlastně mám dobře. 🙂
  • koupit si červenou rtěnku – mám! A nosím ji! A sluší mi :-). Našla jsem pěkný odstín od firmy Helena Rubinstein a vypadám v ní jako femme fatale (aspoň doufám).
  • objevit nějaký skvělý sitcom, který ještě neznám – ano! 2 broke girls. Kdo nezná – doporučuji. Vtipné a zábavné, holky jsou neuvěřitelně “cute”.
  • splnit někomu jeho tajné přání, které vydedukuji a naservíruji to té osobě  ve stylu Amélie z Montmartru – úplně jako Amelie jsem to vychytané neměla, ale zde také odškrtávám splněno.
 Je moc příjemné takhle si to po roce číst. Nějak mi ani nevadí, že jsem některé věci nesplnila. Cítím se tak nějak zvláštně spojená s loňskou verzí své osoby a říkám si, že s tou holkou byla sranda, i když je nedokonalá. Takže se musím postarat o to, abych si to samé mohla říkat i za rok.

Ale o tom napíšu zase příště 🙂

The „No“ Woman

Existuje prý jakýsi člověk, který se rozhodl na všechny otázky odpovídat ano. Vše, co odsouhlasil, také vykonal. Prožil rok plný neuvěřitelných dobrodružství, zcestoval celý svět, poznal spoustu lidí a rozdával pozitivní energii kam se podíváš. Pak o tom napsal knihu nebo co, natočil film, zbohatl, stal se svatým, nevím. Jsem příliš vyčerpaná cokoliv gůglovat. Tuším, že si říkal The Yes Man.

Vždy v době před Vánoci si na tento příběh vzpomenu. A napadá mě k tomu několik veskrze negativních a skeptických věcí. Takže pokud čekáte příval pozitivna o „Yes Man“ přístupu, raději nečtěte dál.

Protože když slyší průměrná žena (a ani nemusí být matkou malých dětí) příběh Yes Mana, pravděpodobně se hrůzou osype. Na všechny ty prosby a manipulativní žádosti odpovídat ano? Nikdy!

  Jak by to dopadlo, kdybych na vše odpovídala ano?

Zatímco Yes Man se setkával s výzvami tohoto typu: „Byl jste někdy v Barceloně? Až přijedete, musíte přespat u nás a jet s námi na výlet do naší soukromé vinice.“

Já se setkávám s výzvami tohoto typu: „Už máš nakoupené dárky? Já letos nestíhám, mohla bys nakoupit i za mě?“

Lidi mě žádají o drobné služby, malé věci, které mi nezaberou téměř žádný čas. „Když už to myješ, umyj i můj hrnek.“ „Když už hledáš ubytování v Alpách, podívej se mi na Austrálii, něco levného s bazénem a vlastní čokoládovnou.“

Protože to jsou často drobné věci, odkýveme je automaticky. Jenže pak přijdou Vánoce a najednou je každá minuta drahá.

Proto jsem se rozhodla, že se stanu The No Woman. Budu říkat ne na většinu těchto drobných službiček.

„Podíváš se se mnou na toto video?“

„Ne.“

„Zajdeme někdy na kávu?“

„Ne.“

„Mohla bys pro mě zadarmo udělat to, čím se normálně živíš? Stejně to děláš, tak jeden kšeftík zdarma ani neucítíš.“

„Ne.“

A naučím se říkat ne i sama sobě. Facebook je plný skvěle uklizených bytů, nazdobených adventních věnců a kil napečeného cukroví? Znamená to pro mě něco?
„NE!“ „Ne, ne, ne, ne, ne.“ (Wow, tohle mi dělá dobře:-) )

Já se tak těším. Stanu se The No Woman. Zbavím se všeho. Věcí, které jsem slíbila jen díky nejasnému pocitu viny, že když už tazatele nemám ráda, aspoň bych pro něj mohla něco udělat. Přestanu se trápit výčitkami, přestanu dělat věci jen proto, že jsem svému vnitřnímu bachaři nedokázala říct ne.

 Budu volná. Začnu dělat věci, které sama chci a které mě baví. Zažiju neuvěřitelná dobrodružství, procestuji celý svět, poznám spoustu lidí a budu rozdávat své znalosti o tom, jak říkat neustále všemu ne. Napíšu o tom pak knihu, nebo film, vydělám prachy a budu slavná. Budu The No Woman.

 

 

Jak přehádat vnitřního sabotéra

Když jsem psala o tom, jak hacknout systém ve vlastní hlavě, nezmínila jsem důležitou věc. Jasně a neprůstřelně formulovaný cíl pomáhá téměř zázračně s motivací. Jako příklad opět použiji své slavné běhání, protože se musím některé dny nutit doslova do každého dalšího kroku. Technika mi pomáhá i při přemáhání lenosti, když útočí vnitřní sabotér.

Probíhá to přibližně takto:

Sabotér (dále jen S): “Nemůžu najít tu správnou mikinu.”

Nedokonalá (dále jen N): “Mikina za mě neuběhne těch 5 kilometrů.”

S: “Dnes se mi běží tak blbě, že by bylo lepší se na to vykašlat a skončit.”

N: “Skončím hned, jak uběhnu 5 kilometrů.”

S: “Omylem jsem stopla běhací program. Nevím přesně kolik jsem uběhla a proto se na to vykašlu rovnou a půjdu domů. Je to stejně jedno.”

N: “Dokud na displeji nebude 5 kilometrů, nepřestanu běžet.”

S: “Mně bolí nohy.”

N: “5 kilometrů.”

S: “Nemůžu dýchat.”

N: “5 kilometrů.”

S: “Chce se mi zvracet.”
N: “5 kilometrů vole!”

Ukončení je velmi důležitý moment, který často rozhodne o tom, jaký pocit z vykonaného díla budete mít. Dříve jsem přestala ve chvíli, kdy mě přesvědčil sabotér. Teď přestávám ve chvíli, kdy je na displaji pětka. Nejsem žádná padavka, často jsem i dříve uběhla třeba i víc než těch 5 kilometrů. Ale protože jsem neměla předem naplánováno, čeho přesně chci dosáhnout, ukončení běhu mělo vždy trochu pachuť toho, že končím proto, že už nemůžu.

Život začíná být fér

V pubertě člověk velmi rychle pochopí, že život není fér. Po krátké morální kocovině, provázené proklínáním Rychlých Šípů, Hochů od Bobří řeky, Včelky Máji a Ferdy Mravence, se s tím smíříme a energii věnujeme hledání oblastí, kde je život nefér v náš prospěch.

Hezká tvářička v dětství a v pubertě znamená mnoho. Stejně jako fakt, že někomu prostě nenaskáčou beďary. Není k zahození mít bohaté rodiče, být vtipný či šikovný ve sportu. Zcela bez námahy disponovat nádherným tělem, které zvyšuje tep opačnému pohlaví.

Některým lidem je naděleno bohatě. Zcela nezaslouženě má nejkrásnější holka ze třídy s parádní postavou zároveň i bohaté rodiče, nekonečnou zásobu oblečení, vede basketbalové družstvo a celé dny se cpe hranolkama a čokoládou, aniž přibere jediné deko. Podobné to je u kluků. Někteří se prostě narodit umí.

Na druhé straně barikády stojí průměrní, nezajímaví, chudí a oškliví. Vidíte je, jak tam rozpačitě postávají a nevědí kam s rukama? Odvracejí tváře v tom typickém puberťáckém gestu, které je mylně vykládáno jako pohrdání. Oni ve skutečnosti chtějí schovat beďary.

Zdá se to jako smutný příběh, ale není. Tohle je pouze začátek. Po třicítce začne být život fér.

Narodit se s pěknou postavou je jistě fajn. Ale po třicítce už na svou vnitřní spalovnu spoléhat nelze. Pokud má někdo po třicítce pěknou postavu, vsaďte boty, že cvičí a hlídá si jídelníček. 

Být mazánek rodičů a ohromovat spolužáky elektronickými hračkami nebo značkovým oblečením, to je jistě fajn. Ale po třicítce měli už i děti méně štědrých rodičů dost času postarat se o svou finanční situaci. A velmi často to udělali.

Můj tatínek mi jednou řekl: Do třiceti nikdo nemůže za to, jak vypadá. Po třicítce už ano.

 To je velká pravda. I nenápadní kluci, o které by v pubertě dívčí oko ani neopřelo kolo, začínají po třicítce vypadat zajímavě. A pokud ne, mohou se stát atraktivními i díky úspěšné kariéře. Nemusí jít nutně o peníze, ale máloco je tak sexy jako chlap, který se vyzná v tom, co dělá, a ví o tom.

Absolutní antitalent na sport, který pravidelně cvičí deset let, hravě porazí bývalou hvězdu školního hřiště, která si stejných deset let válí šunky.

Ať už jste patřili na gymplu mezi ty „cool“ lidi, průměr nebo úplné losery, zapomeňte na to. Vůbec na tom nezáleží a je to jedno. Teď je to na nás. Což není vždy zábava a občas to bolí, ale je to o něco víc fér. 🙂