Když jsem psala o tom, jak hacknout systém ve vlastní hlavě, nezmínila jsem důležitou věc. Jasně a neprůstřelně formulovaný cíl pomáhá téměř zázračně s motivací. Jako příklad opět použiji své slavné běhání, protože se musím některé dny nutit doslova do každého dalšího kroku. Technika mi pomáhá i při přemáhání lenosti, když útočí vnitřní sabotér.

Probíhá to přibližně takto:

Sabotér (dále jen S): “Nemůžu najít tu správnou mikinu.”

Nedokonalá (dále jen N): “Mikina za mě neuběhne těch 5 kilometrů.”

S: “Dnes se mi běží tak blbě, že by bylo lepší se na to vykašlat a skončit.”

N: “Skončím hned, jak uběhnu 5 kilometrů.”

S: “Omylem jsem stopla běhací program. Nevím přesně kolik jsem uběhla a proto se na to vykašlu rovnou a půjdu domů. Je to stejně jedno.”

N: “Dokud na displeji nebude 5 kilometrů, nepřestanu běžet.”

S: “Mně bolí nohy.”

N: “5 kilometrů.”

S: “Nemůžu dýchat.”

N: “5 kilometrů.”

S: “Chce se mi zvracet.”
N: “5 kilometrů vole!”

Ukončení je velmi důležitý moment, který často rozhodne o tom, jaký pocit z vykonaného díla budete mít. Dříve jsem přestala ve chvíli, kdy mě přesvědčil sabotér. Teď přestávám ve chvíli, kdy je na displaji pětka. Nejsem žádná padavka, často jsem i dříve uběhla třeba i víc než těch 5 kilometrů. Ale protože jsem neměla předem naplánováno, čeho přesně chci dosáhnout, ukončení běhu mělo vždy trochu pachuť toho, že končím proto, že už nemůžu.

Dělat věci pořádně je důležité, ať už kvůli výsledku, nebo kvůli uspokojení z práce. Jenže jak až příliš dobře víme, perfekcionista ze svého hlediska nic pořádně udělat nemůže. Vždy se bude trápit se výčitkami, že to mohlo být lepší. Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat. Vnitřního kritika můžete totiž přelstít a celý systém tím “hacknout”. Já jsem na to přišla díky běhání.

Po mnoha pokusech a mnoha pauzách a nových začátcích jsem se rozhodla, že půjdu běhat a uběhnu 5 kilometrů. Nic víc a nic míň.

Předem jsem do detailu  definovala, co není důležité.

• Je mi jedno, jak dlouho mi to bude trvat.
• Je mi jedno, jestli to je do kopce, nebo po rovině.
• Je mi jedno, jestli poběžím pomaleji, než normálně chodím.
• Je mi jedno, že u toho budu funět a vypadat blbě.

Vyčítavý hlas v mé hlavě je mazaný a není tak snadné ho oblafnout, takže seznam postupně doplňuji 🙂

Jediné, na čem záleží, je aby na konci běhu mi ta věc v mobilu ukazovala 5,00 km.

Tento malý detail udělal z běhání mou momentálně nejoblíbenější činnost.  Když se vracím z běhu a vím, že jsem udělala přesně to, k čemu jsem se sama sobě zavázala, cítím se nejsilnější na světě a být tam nějaké skály, pravděpodobně bych je v tu chvíli mohla lámat. Pocit uspokojení 100 bodů, výčitky 0. 🙂

Nejlepší na tom je, že dříve jsem také chodila běhat a často uběhla těch 5 kilometrů, někdy i víc. Ale tím, že jsem neměla definováno, co je vlastně mým cílem, odcházela jsem z běhu sice celkem spokojená, ale s hlavou plnou výčitek:

(To je sice pěkné, že jsem uběhla 5 kilometrů. Jenže v půlce jsem to pěkně flákala a běžela pomalu. A schválně jsem si vybrala tu druhou cestu, která se vyhýbá prudkému kopci. A v tamtom méně prudkém kopci jsem jednu chvíli běžela snad jen 3km/hod. A tak dále, a tak dále…)

Velmi mě zaujalo, jak taková malá změna v uvažování může zcela změnit a pozitivně ovlivnit den. Důležitý není jen skvělý pocit poté, co člověk něco udělal pořádně, ale hlavně motivační efekt, který celá věc má.

Jak to využít v životě?

Mým ”hackem” je vlastně jednoduchá věc – zmenšíte na minimum prostor k vzniku výčitek. Rozhodněte se udělat každý den jednu věc dokonale. Aby nevznikl prostor pro výčitky, jasně a neprůstřelně si nejprve určete, co přesně to znamená. A co to neznamená.

Určitě přijdete na spoustu příkladů, kde by tento jednoduchý “hack” mohl fungovat.