Přehnaný perfekcionismus neslouží k tomu, aby nás podněcoval k co nejlepšímu výsledku. Většinou je jeho působení širší a důvody jeho existence jsou hlubší. Co vlastně získáváme, když na sebe navalíme nerealistické požadavky?

Jedna z věcí, kterou získáme je výmluva. Jsou vám tyto věty povědomé? Také je na vás váš vnitřní sabotér valí jednu za druhou?

• Není to perfektní, takže to nemůžu odevzdat /odeslat /upéct /vyřídit.
• Když to nemůžu udělat perfektně, raději to neudělám vůbec.
• Mohla bych udělat aspoň část, ale nemá cenu začít, pokud to nemohu udělat celé.
• Nemám správné nástroje.
• Musím mít nejdříve perfektně sladěné šanony a zorganizovaný stůl.
• Všichni jsou tak cool a perfektní, určitě mnou pohrdají od pohledu, takže se s nimi nebudu raději ani bavit (díky tomu mě nemůžou odpálkovat).
•  Nebudu tančit /zpívat /běhat bláznivě po louce, protože když se projevím spontánně, budu zranitelná. Raději si ale budu namlouvat, že je to proto, že tuto činnost neumím perfektně, případně u toho nevypadám perfektně.

Asi takhle si to představuji, bez takto zorganizovaného stolu nemohu nic udělat. (což v mém případě znamená, že nebudu pracovat nikdy) 🙂

Tohle jsou všechno celkem jasné a logické výmluvy, které nám perfekcionismus denně laskavě poskytuje a díky kterým můžeme vesele zůstávat ve své ulitě.

Ale existují mnohem hlubší a nebezpečnější výmluva, která není na první pohled tak patrná.

•  Upínáme se na výsledek, abychom nemuseli vnímat a prožívat proces.

Tím, že se neustále zajímáme, zda náš výkon a produkt naší práce budou perfektní, zapomínáme, že to, co se děje kolem, je život.

Perfekcionismus nám krade náš život. Nedovolme mu to.