Můj sen je mít krásný dům se zahradou v centru Prahy. Ano, nereálné. Takže máme jak se říká „the next best thing„. Byt ne tak úplně v centru Prahy a v pěšky dosažitelné vzdálenosti zahrádku. Ano, podařil se mi úžasný zásek a stali jsem se zahrádkářkou(???) ze zahrádkářské kolonie. Pěstování vlastních rajčat je teď velký hit mezi českými foodies, ale to nebyl můj případ. Já jsem chtěla jen výběh pro děti, kde se samy zabaví a já budu poklidně pít kávu a rozjímat pod stromy.

Jenže má přirozená činorodost nic takového nedovolila, s vervou jsem se pustila do zvelebování zahrádky a zcela se nadchla pro kytičky, okopávání záhonků, domácí ředkvičky, rybíz a šťastné zablácené děti.

 Na tomto místě na sebe musím prozradit jednu slabůstku. Jsem tak trochu štítivá. Nemám ráda různé slizké věci a vůbec neuspořádanou směs věcí neznámého původu, které by se mě nedej bože mohly dotknout. Takový ten mišmaš, který zbude ve dřezu po umytí nádobí, vyndavám pomocí ubrousku a některé domácí práce dělám raději v rukavicích.

 Proto jsem se rozhodla, že budu zahrádkařit hygienicky. Především jsem nechtěla mít kompost. Kompost se mi vždycky hnusil, smrděl a vůbec, odpad můžu házet do pytle a cestou ze zahrádky vyhodit do kontejneru. Pracovat na zahradě? Jedině v rukavicích a nedotýkat se hlíny. Substrát ze zahradnictví to jistí, ten je pěkně kupovaný a hygienický. Rozčilovala mě celková entropie, která na zahrádce vládne. Rostliny si rostou jak chtějí, protože zahrada je stará, občas někde uprostřed trávníku vyraší tulipán nebo jahoda. Ano, jsou hezké… Ale nejsou uklizené a uspořádané a nerostou podle plánu. A nejsou barevně sladěné.

Ach, jak jsem byla blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zahrádkaření mě změnilo. Už nejsem princezna fiflena. První, co padlo do propasti zapomnění byly rukavice. Člověk v nich nemá cit v prstech a neustále si je oblékat a svlékat je otrava. A co víc, patlání se v hlíně už mi nevadí, naopak, užívám si to. Dnes jsem při rvaní plevelu ze záhonu dokonce sáhla na slimáka a nejen, že jsem přežila (zatímco slimák chudák nepřežil), ale nenásledoval žádný jekot a hysterčení. Na takové věci není čas.

Další na řadě byl kompost. Ten už taky mám, a jak si ho hýčkám. Dokonce doma hážu veškerý biologický odpad (nebo jak se tomu říká) do kbelíku na balkóně a jednou za čas donesu na kompost. Neustále mám obavy, že je kompost příliš suchý a málo „pracuje“. Toužebně očekávám krásný a bohatý materiál pro záhonky. Nějaké to dětské svačení se špinavýma rukama také neřeším. Jakmile překročíme hranice zahrádky, vše beru automaticky jako čistou špínu.

Mám radost ze všeho, co na zahrádce vyroste. A dokonce sama vysévám semínka úplně neuspořádaně a chaoticky, květiny stále nejsou sladěné a objevují se na těch nejméně pravděpodobných místech. A dokonce mi je úplně jedno i to, že ta má dvouletá snaha není vlastně moc vidět. Děti jsou malé a moc mě toho udělat nenechají. Ale nakonec, původně to měl být výběh pro děti, tak co.

Tak si říkám, že když jsem se takto bezbolestně transformovala na zahrádce, měla bych to zvládnout i v jiných oblastech. Jen jsem zatím nepřišla na to, jak.

Není nic lepšího, než ztratit mobil, oplakat ztracené fotky a videa dětí, kontakty, proklínat se za nedbalé zálohování, stresovat okolo klienta, na kterého mám kontakt jen v SMSce, vymýšlet plán na získání nového telefonu a SIMkarty se stejným číslem do zítřka do rána, znovu plakat nad úžasným videem dětí, které musí být zachováno pro budoucí shlédnutí nad oslavou jejich maturit a promocí, uvědomit si, že nevím, co na tom úžasném videu vlastně bylo, jen že je to roztomilé a už to nikdy neuvidím, na chvíli se zamyslet nad prapodivností dnešní doby, kdy si vše natáčíme a fotíme, na všechny máme číslo, a stejně, kolika z těch lidí, na které mám kontakt budu v životě volat a psát, pak se vrátit do reality a znovu zběsile prohledávat kabelku, dětskou tašku, auto a kuchyň… a pak ten mobil najít :-).

Dnes jdu spát šťastná 🙂

Už delší dobu jsem se chystala dokončit můj DIY projekt, který začal zkrácením knihovny expedit. Ze zbylých součástek jsem si chtěla vyrobit standing desk, takový nástavec na pracovní stůl, u kterého můžete stát. Kdybyste nevěděli, k čemu to je, tak v mém případě je plán tento:

Stání při práci:

• pomůže mi zhubnout, budu pálit o 37 kcal za hodinu více, než v sedě.
• zabrání prokrastinaci (neustálé klikání na módní blogy).
• ušetří mi peníze (neustále klikání na e-shopy s oblečením).

Přemýšlela jsem, jak tuto složitou konstrukci vytvořit. Jak chcete cokoliv vrtat do IKEA dřeva, když se vám vysype celý ten vnitřní složitý papundekl systém? A najednou je otvor pro váš vrut příliš velký? (jo, vím že je to vrut a ne šroub :-).  A pak mě osvítil nápad. Lepidlo! Slepím to! Budu ta správná žena, co najde řešení tam, kde by muž ještě řešil vrut. (Omlouvám se za odporný sexismus.)

Když už lepit, tak aspoň hustým lepidlem pro řemeslníky!

Slepila jsem tedy tři prkna k sobě a zatížila celý ten zázrak knihami. S pocitem dobře vykonané práce jsem opustila byt a nechala děti, byt a nový výrobek v péči dokonalého manžela.

Po návratu domů jsem snadno poznala, že můj nový zlepšovák děti zaujal. Manžel se zapřísahal, že jen několik vteřin nedával úplně pozor… No a v těch několika vteřinách vzniklo toto:

Zveřejnit obrázek se mi zdálo příliš osobní, tak tam máte dokonalé šneky 🙂

Ano, děti vlezly na stůl a počmáraly nejen zeď, stůl a nový…novou věc, ale dokonce i mou motivační nástěnku! Pravda, poprvé a naposledy byla aktualizována loni v listopadu, ale nevím, je toto ta pravá motivace pro mě?

„Ano, děti s tím trochu hnuly, ale neboj, vrátil jsem to přesně tak, jak to bylo!“ 🙂

Dnes ráno jsem si říkala, že budu muset minimálně umýt ty zdi, nejlépe vymalovat, než tento návod zveřejním. Tu ozval se mi v hlavě hlas: „Toto je přece nedokonalý blog!“

Takže tady to máte, takto vypadá nyní mé pracovní místo, odkud vám píšu své nedokonalé články. Myslím, že většina z vás si může gratulovat, takto nedokonalý pracovní koutek určitě nemáte 🙂

PS: Ano, to co vidíte v pozadí je halda nevyřízených papírů. 🙂