Minule jsem skončila v nejnapínavějším, což jsem v dětství nesnášela. Tak se jdu pustit do druhé části vyprávění. Co bylo dál.
Ruku na srdce. Kdo z nás si nikdy nepředstavil tuto situaci:
Přichází lékař s pohřebním výrazem a říká: „Mám pro vás špatnou zprávu. Máte rakovinu a vypadá to špatně.“
Jaké to je? Abyste se nebáli, hned na začátek vám řeknu, že to není tak strašné, jak si člověk představuje.
Nejdříve vás uloží do postele, dají kapačku a přikryjí peřinou. Což má svůj důvod. Poprvé v životě jsem zažila, že podlomit kolena se vám mohou i vleže.
Na doktorovi, který mi tuto zprávu přišel říct, bylo vidět, že zřejmě prohrál „kámen nůžky papír“ s kolegy a padla na něj nemilá povinnost sdělit mi diagnózu. A nemá z toho zrovna radost. Cítila jsem, jak mě v duchu prosí, abych mu tuto nepříjemnost příliš neprodlužovala a nekomplikovala. A mé zbabělé a ovčí já mu chtělo vyhovět. Jenže, kromě ovečky máme v sobě všichni i divokého hřebce. A ten najednou zahrabal kopyty do vzduchu.
Nechci se vytahovat, ale mám nejen první, ale i druhé a třetí myšlenky, jako Tonička Bolavá.
Zatímco moje první myšlenky se zmohly pouze na sprosté nadávky, sice nekoordinované, ale za to nahlas (dost to pomohlo), druhé myšlenky už vypočítávaly slavných pět stádií před smrtí a identifikovaly negaci a agresi v mé reakci. A třetí myšlenky, které většinou jen kontrolují, co si první a druhé myšlenky myslí a starají se o to, abych za každých okolností zachovala dekórum, náhle spustily:
„Celý život bereš ohledy na všechny okolo. Snažíš se svou existencí nikomu neublížit, potlačovat své pocity, aby se kvůli Tobě někdo necítil trapně, klást emoční pohodu ostatních před svou vlastní. S tím je teď konec. Jestli máš umřít, tak se vší parádou. Doktor se možná bude chvíli cítit trapně a bezmocně, ale on to přežije. Ty možná ne. Tak jedem!“
A najednou jsem tu byla já, v kovbojském, v sedle a s kolty proklatě nízko. S ironickým úsměvem jsem se podívala šerifovi do očí a pronesla: „Ok. Let’s see what happens. But I will not come quietly, you can be sure of that.“
Rozbušilo se mi srdce. Teď, teď když mám umřít, mi začal konečně život.
„Pane doktore, dnes večer jsem měla jít na rande. Mám kvůli tomu na sobě červené krajkové kalhotky.“
„Ehm… Co nejdříve vám řekneme termín operace.“
„A co vy, chodíte teď s někým? Nechcete si se mnou večer dát tady na pokoji rande? Zvu vás na trojúhelník taveňáku s chlebem.“
„Ehm… Sestřičko!“
Přišla sestřička – anděl.
„Tak co, už vám to řekli? Tak to už Vám můžu dát něco na uklidnění, jestli souhlasíte.“
„Dejte mi všechno co máte a k tomu basu vína a karton cigaret.“
A co vlastně to dnešní rande? Taková výmluva se mi už nenaskytne :-). Takže píšu SMS: „Promiň, dnes to musím zrušit, našli mi nádor na mozku.“
Chci se smát, chci dělat věci, které jsem se dělat bála, chci všem na světě říct, jak je život krásný. A je mi strašně líto, že jsem ztratila třeba jen jednu minutu života tím, že jsem si nepřipadala dost dobrá, dost hubená, dost dokonalá. Jsem svobodná. Teď konečně jsem svobodná.
„Vy pláčete? Neplačte. I ty nejhorší svině nádory se dají přežít.“ Sestřička – anděl opět přišla, nenesla ani víno, ani cigarety, ale vzala mě za ruku. Nikdy jsem jí neřekla, jak moc jsem jí za tuhle větu dodnes vděčná. Jen jsem kývla hlavou a něco zamumlala. To nejhorší, to úplně nejhorší totiž nakukuje přes rameno a nedá se na to ani pomyslet, natož o tom promluvit.
To přijde až později. Dokážu to, ale až později. Až se budou řešit praktické věci. Teď je to příliš těžké. Zase koukám do mobilu. Nekoukej se tam, nekoukej na ty fotky.
Moje děti. Moji nejmilovanější kluci. Moji miláčkové, kterým jsem chtěla dát to nejlepší ze sebe a ze života, jak ho znám. Moje děti zažijí to nejhorší, co se může dítěti stát. Umře jim maminka.
Ty nejhorší chvíle života člověk nenese sám. Někde hluboko v nás máme netušené zdroje útěchy (já věřím, že je to Bůh). Najednou přišel klid. Jako bych ležela v náruči obřího plyšového medvěda. Jsou věci, které jsou příliš velké. Snažila jsem se žít co nejlíp, teď už to není na mně. „I nejhorší svině se dají přežít.“ Usmála jsem se na sestřičku. Ptala se mě, jestli chci někoho zavolat, třeba kněze. Chtěla jsem. Moc jsem chtěla. Ale řekla jsem ne. Stejně jako když jsem byla malá a dělala jsem, že mě rozbité koleno vůbec nebolí. Nechtěla jsem vypadat jako srab. Před kým? A proč? Nevím. Ale útěchou mi bylo, že i s nemocí jsem pořád stejná. Jsem to já.
Znovu beru do ruky mobil. Ne, já nepůjdu potichu a poslušně, jako ovce na porážku. Nejdřív napíšu Jemu. A kdo je ten tajemný On? No chlap, do kterého jsem byla zabouchnutá přece :-). Že jsem se o něm předtím nezmínila? No, já jsem to předtím tak úplně nevěděla. Nehrnula jsem se do vztahu, spíš jsem testovala pole. Dokonce ani to rande, na které jsem měla jít, nebylo s ním. Ale v tu chvíli najednou ze všech těch jmen a obličejů, z té změti známých, kamarádů a potenciálních zájemců se vynoří ten jeden. Najednou prostě víte.
Co v takové chvíli napsat? Napsala jsem pravdu. Že se bojím. A pak nějakou srandu, ironii a spoustu jemných a méně jemných narážek. Psali jsme si jako Bridget Jones a Daniel Cleaver. 🙂 Až na to, že On zachovával dekórum a nenechal se strhnout k žádnému flirtování. Zas jsem se smála a pak usnula.
Druhý den ráno jsem se probudila a vedle mé postele seděla na židli moje maminka a v ruce měla krásný hrneček a v něm velké černé espresso. Takové, jaké mám nejradši. Všechno bylo zase v pořádku. Pořád ještě jsem člověk, který může pít espresso z hezkého hrnku. Zase jsem byla s maminkou, pily jsme kávu a bylo nám spolu dobře. Moje zlatá maminka. A táta. Pro rodiče je tohle nejhorší. Teď, když mám sama děti, tomu rozumím.
Život jde dál, zatím. Čeká mě operace a spousta věcí. Ale patřím pořád mezi živé, rovnocenné lidi. A proč bych neměla, říkáte si? Také bych si neuměla představit, jak taková diagnóza a jedna noc strávená v nemocnici, dokážou člověka izolovat.
Na víkend mě pustili domů. Byla jsem celou dobu obklopena svými nejbližšími lidmi. Už jsem se dokázala na děti podívat, aniž by se mi řinuly nekontrolovatelně slzy z očí. Byl to krásný a šťastný víkend. Šťastný a smutný zároveň. To jde, fakt.
Byla jsem svobodná a šťastná. Konečně jsem plně přijala sama sebe. Spoustu lidí, které jsem dávno měla poslat do prdele, jsem poslala do prdele. Chlapovi, do kterého jsem byla zamilovaná, jsem vyznala lásku ( jak to dopadlo? skončili jsme spolu? počkejte si na další článek 🙂 ). Všechny kolem sebe jsem se snažila rozesmát, vyvést z rovnováhy, pobavit. Každou vteřinu jsem si chtěla užít. Banální věci, jako převoz na rentgen výtahem s postarším sanitářem, se najednou změniy v dobrodružství a zábavu. Každý mě zajímal, každý měl své kouzlo a svůj příběh. Paní uklízečka. Sestřičky. Všichni.
Zjistila jsem, jak moc mám ráda kamarádku, se kterou se skoro nevídáme ( jo, Tebe, Ivanko). A že můj dlouhodobý parťák a kamarád, kterého už delší dobu zaměstnávám, je jediný, kterého jsem poprosila o návštěvu. Chtěla jsem návštěvy pouze od rodiny a ukázalo se, že i on je rodina.
No a pak bylo po operaci. Doktoři se smáli, rodiče se smáli a děti byly nadšené, že mám zvedací postel. Léčba v podstatě teprve začínala a tehdy jsem netušila, jak bude náročná, ale první a nejhorší obavy byly zažehnány. Aspoň na chvíli.
Celou tu dobu, co se tento šílený kolotoč točil, jsem si říkala, že pokud to zázrakem přežiju, nesmím zapomenout na tu transformaci, která se mi stala. Nesmím zapomenout, že jsem se nebála smrti, že smrt není tak strašná, jak vypadá. Že se mi prostě jen strašně moc nechtělo odejít od mých drahých. Že mě neovládal strach, ale cítila jsem lítost a smutek. Že ty pocity byly úlevné a očistné. Říkala jsem si, že se mi s tím bude lépe žít.
Jenže v životě takové zkratky nefungují. Aspoň mně tedy ne. Po roce jsem to zase já, úplně stejná, nedokonalá :-). Beru to tak, že to, co jsem prožila byl takový plyšový medvídek, kterého mi půjčili na dobu, kdy budu prožívat ty nejtěžší chvíle. A pak přišel čas medvídka vrátit.
Ale mám své vzpomínky. Vím, že až bude jednou třeba, tak toho hypotetického plyšáka zase dostanu. Nebudu na to sama. Nikdo z nás na to nebude sám. Aspoň já tomu pevně věřím.
