Být zdravá, zvládla bych to lépe, teď se holt léčím z rakoviny / mám malé děti / hodně práce. 

Tímto se snažím podplatit a ošálit svého nelítostného vnitřního kritika, který vidí každý gram tuku na mém těle a chyby ve všem, co dělám. Podobné věci slýchám od ostatních a sama je kamarádkám říkám, když se jim něco nedaří.

Až nedávno, když jsem si už posté pouštěla Červeného trpaslíka, zamyslela jsem se nad těmito pomocníky trochu lépe. Zdánlivě totiž vypadají, že vnitřního perfekcionistu tlumí a udržují na uzdě. Ale co když ho během té doby zároveň nenápadně přikrmují?

 Jak jsem na to přišla, ptáte se?

Vzbuzují totiž představu, že kdesi, v jiné dimenzi, žije dokonalá Bára. Tak jako Rimmer měl svého Eso Rimmera, tak mě v hlavě žije Eso Bára.

(Někdo se propadá do existenciálních úvah při četbě Nietzscheho. Mou inspirací pro filosofické úvahy byl odjakživa Červený trpaslík.)

Eso Bára v paralelním vesmíru bez problémů zaparkuje a vyjede včas, takže nikdy nechodí pozdě. Eso Bára nemá na těle zbytečný gram tuku. Eso Bára nemá nikdy zmačkané oblečení a nikdy se nepokape rajčetem. Dokonce je tak prozíravá, že v bílé košili rajče nejí. Není nikdy nemocná, vše má perfektně zorganizované, její děti jednají zcela předvídatelně a ona začíná ráno hodinou jógy a deseti kilometry běhu.

Jenže to není pravda. Kdybych byla zdravá, třeba bych taky přibrala 10 kilo (btw. ano, při léčbě rakoviny se dá přibrat, není to fér, ale je to ta lepší varianta). Rozhodně bych neskákala ráno svěží z postele a šup rovnou cvičit. To jsem nedělala nikdy. Měla bych sice vlasy, ale… Ve skutečnosti, v době kdy jsem vlasy měla, mi neustále někam padaly a přes všechnu mou snahu (abych se přiznala celkem vlažnou) po deseti minutách už vypadaly rozcuchaně. Byly doby, kdy současné překážky neexistovaly a stejně jsem nebyla žádné Eso :-).

Ještě horší je namlouvat si, že Eso Bára je někde v budoucnosti, případně si nalhávat, že byla v minulosti.

 „Dřív, před dětmi, to jsem měla postavičku. Cvičila jsem, jedla zdravě, ale teď holt na to nemám čas.“ určitě jste slyšeli vzdychat poněkud tetkovitou pani, matku dvou třicátníků, která sází na to, že si tu dobu její dokonalé krásy a disciplíny nikdo z přítomných nepamatuje.

„Až budu mít po zkouškách, zajdeme na kafe. Teď je to peklo.“ říkala mi kamarádka ze střední, když jsme byly na vysoké, každá na jiné. Jenže po zkouškách se učila na příští zkoušky. Pak nastoupila do práce, kde měla taky peklo. Jen dočasně, než si zvykne. Naposledy jsem ji viděla na její svatbě a pak nestíhala, protože zařizovala byt. Kolikrát jsem v budoucí stressfree život věřila já? Hm, věřím v něj trochu pořád. A z Tebe, Miriamko, to kafe jednou vymáčknu. Klidně počkám do důchodu <3.

Je na čase rozloučit se s dokonalou verzí sama sebe, která nemá v životě jedinou překážku a zlý osud jí nebrání v dokonalosti. V životě to chodí jinak, každý má nějaké překážky a pravá chvíle, kdy mi bude osud nakloněn, ta nepřijde nikdy. Nakonec, Eso Rimmer byl ten, kdo měl v životě víc překážek, než pravý Rimmer. Neměl to v životě lehčí. Byl prostě jen lepší. Fuj, už chápu, proč ho Rimmer tak nesnášel.

Já se rozhodla, že Eso Báru nechám odletět do její dimenze. Nachystám jí květináče atakdále. Smířím se s tou nedokonalou verzí, která žije v této dimenzi a pojďme si to přiznat, nikdy nebude ráno vstávat a cvičit. Nikdy nebudu Bob, jsem celoživotní Bobek, kterému se ráno nikdy nechce. Nejsem Eso Rimmer. Jsem obyčejný Arnold Jidáš Rimmer. Nikdo se za mnou neotáčí se slovy: „To je frajerka.“

To jak vypadám teď a práce, kterou odvádím teď, je to nejlepší, co dokážu. Kdybych to mohla dělat lépe, dělala bych to. Protože nedělám, evidentně to líp nezvládnu. Takhle jak to je, je to ok. Stačí to. 

A co víc, Rimmer se aspoň snažil o disciplínu a krátký sestřih. Citoval vesmírné direktivy a vyplňoval formuláře. Co si budem nalhávat, mnohem bližší je mi pohodář Lister. A to vlastně vůbec není špatné.

Pokud milujete motivační citáty (já jsem na nich téměř závislá) a jste zvyklí bičovat se neustálým řevem v hlavě (přidej!, makej!, máš na víc!, bla, bla, bla!), tak jste mě asi teď odepsali jako losera, který je prostě spokojený s tím, co má a už nemá zájem se zlepšovat. Jenže ono je to naopak. Zbavit se iluze, že kdybych chtěla, kdybych mohla, bylo by to lepší, je pro mě osobně velký krok k tomu, začít se zlepšovat. Ale doopravdy. Ne v ideálním světě, kde se lidi nerozvádí, nejsou nemocní, nezapomínají doma dětem aktovku. Zlepšovat se tady a teď, s kartami, které mám momentálně v ruce.

Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky.