Můj sen je mít krásný dům se zahradou v centru Prahy. Ano, nereálné. Takže máme jak se říká „the next best thing„. Byt ne tak úplně v centru Prahy a v pěšky dosažitelné vzdálenosti zahrádku. Ano, podařil se mi úžasný zásek a stali jsem se zahrádkářkou(???) ze zahrádkářské kolonie. Pěstování vlastních rajčat je teď velký hit mezi českými foodies, ale to nebyl můj případ. Já jsem chtěla jen výběh pro děti, kde se samy zabaví a já budu poklidně pít kávu a rozjímat pod stromy.
Jenže má přirozená činorodost nic takového nedovolila, s vervou jsem se pustila do zvelebování zahrádky a zcela se nadchla pro kytičky, okopávání záhonků, domácí ředkvičky, rybíz a šťastné zablácené děti.
Na tomto místě na sebe musím prozradit jednu slabůstku. Jsem tak trochu štítivá. Nemám ráda různé slizké věci a vůbec neuspořádanou směs věcí neznámého původu, které by se mě nedej bože mohly dotknout. Takový ten mišmaš, který zbude ve dřezu po umytí nádobí, vyndavám pomocí ubrousku a některé domácí práce dělám raději v rukavicích.
Proto jsem se rozhodla, že budu zahrádkařit hygienicky. Především jsem nechtěla mít kompost. Kompost se mi vždycky hnusil, smrděl a vůbec, odpad můžu házet do pytle a cestou ze zahrádky vyhodit do kontejneru. Pracovat na zahradě? Jedině v rukavicích a nedotýkat se hlíny. Substrát ze zahradnictví to jistí, ten je pěkně kupovaný a hygienický. Rozčilovala mě celková entropie, která na zahrádce vládne. Rostliny si rostou jak chtějí, protože zahrada je stará, občas někde uprostřed trávníku vyraší tulipán nebo jahoda. Ano, jsou hezké… Ale nejsou uklizené a uspořádané a nerostou podle plánu. A nejsou barevně sladěné.
Ach, jak jsem byla blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Zahrádkaření mě změnilo. Už nejsem princezna fiflena. První, co padlo do propasti zapomnění byly rukavice. Člověk v nich nemá cit v prstech a neustále si je oblékat a svlékat je otrava. A co víc, patlání se v hlíně už mi nevadí, naopak, užívám si to. Dnes jsem při rvaní plevelu ze záhonu dokonce sáhla na slimáka a nejen, že jsem přežila (zatímco slimák chudák nepřežil), ale nenásledoval žádný jekot a hysterčení. Na takové věci není čas.
Další na řadě byl kompost. Ten už taky mám, a jak si ho hýčkám. Dokonce doma hážu veškerý biologický odpad (nebo jak se tomu říká) do kbelíku na balkóně a jednou za čas donesu na kompost. Neustále mám obavy, že je kompost příliš suchý a málo „pracuje“. Toužebně očekávám krásný a bohatý materiál pro záhonky. Nějaké to dětské svačení se špinavýma rukama také neřeším. Jakmile překročíme hranice zahrádky, vše beru automaticky jako čistou špínu.
Mám radost ze všeho, co na zahrádce vyroste. A dokonce sama vysévám semínka úplně neuspořádaně a chaoticky, květiny stále nejsou sladěné a objevují se na těch nejméně pravděpodobných místech. A dokonce mi je úplně jedno i to, že ta má dvouletá snaha není vlastně moc vidět. Děti jsou malé a moc mě toho udělat nenechají. Ale nakonec, původně to měl být výběh pro děti, tak co.
Tak si říkám, že když jsem se takto bezbolestně transformovala na zahrádce, měla bych to zvládnout i v jiných oblastech. Jen jsem zatím nepřišla na to, jak.
