Hlavním problémem nás perfekcionistů je údajně neutuchající nespokojenost s naším dílem. Pokud je to pravda, tak na druhém místě v těsném závěsu je lenost. Nevěříte? Mantrou perfekcionisty je věta: „Když to nemůžu udělat dokonale, raději to neudělám vůbec.“ A často právě druhá polovina té věty rezonuje s naším rozpoložením až příliš dobře.
Jak už jsem psala, nemám k dispozici žádný tým vědátorů, kteří by se problémem perfekcionismu zabýval a dodával mi data (zatím, ale kdo ví? 🙂), takže píšu podle sebe. Například psaní tohoto blogu.
Chtěla jsem psát o perfekcionismu, ale dost často ujedu do různých více či méně vtipných nesmyslů, které mě zrovna v tu chvíli baví. Jeden z důvodů, proč píšu tento blog je i prostá „chůze s kůží na trh“, takže i příspěvky mírně odchýlené od tématu perfekcionismu jistý smysl mají. Ale je jich na zde možná víc, než těch k tématu. Ono napsat o tom, že má člověk zrovna kocovinu je sranda a zábava (která se setká s pochopením a povzbuzením od ostatních), psát o čemkoliv, nad čím se musím zamyslet je trochu jako práce a někdy i celkem nuda.
A k výpadkům v psaní. Občas není inspirace, někdy jsem příliš unavená nebo mě psychicky vyčerpá večerní pohádka pro děti. Ale až příliš často otevřu své nedokonalé rozhraní, chvíli zírám do monitoru a pak si pustím už posté nějaký díl Přátel.
Je vůbec možné být líný perfekcionista? Ano, dokonce velice dobře možné. U některých lidí se to dokonce přelévá na druhou stranu. Jsou tak líní, že svou lenost skrývají za přílišný perfekcionismus (Začal bych se učit italsky, ale kurzy jsou příliš amatérské… Ten lyžařský instruktor nebyl ani na olympiádě, než takové učení, raději budu popíjet v chatě svařák, když už se něco učím, tak pořádně!). Jak tak o tom přemýšlím, hranice mezi těmito dvěma stavy je velmi tenká.
Jak jste na tom s leností vy? Našli jste se v tomto článku také? Nebo je to jinak?
>A prokrastinace je vlastně lenost s lepším marketingem a cool názvem 🙂
