Po třech letech se s láskou a dojatá vracím ke svému blogu. Poslední nevydaný koncept článku je z listopadu 2014. Má název Noční můra a svěřuji vám v něm, že se moje manželství rozpadlo. Není dopsaný, bylo to ještě příliš čerstvé. Ale nebojte se, na nedokonalém blogu se nic nezahrabává pod koberec, o rozvodu napíšu a brzy.

Rozchod byl těžký, ale nebojte se, po roce jsem se zmátořila, vstala z popela, očistila si šaty, nahodila červenou rtěnku, nasadila si s nedbalou elegancí sluneční brýle (aspoň tak si to pamatuji já) a vydala se na cestu za novým životem. Neodcházela jsem bohužel do západu slunce, odstěhovala jsem se na jih od Prahy, takže jsem šla směrem do plného slunce, pokud bylo poledne, avšak ráno, nebo večer.. no nechme toho.

Dodnes nevím, jak jsem zvládla, co následovalo. Byla jsem nešťastná, plná úzkostí, bez peněz a bez energie dělat cokoliv jiného, než zírat z okna a pít víno rovnou z lahve. Ale během toho zírání z okna mi najednou došlo, co potřebuji udělat. Koupit si svůj vysněný dům. A dál si to musíte představit jako v těch filmech, kde na pozadí hudby jedou krátké záběry jak hlavní hrdina makal, než dosáhl kýženého cíle, něco jako Rocky :-).

•  sedím v rozbordeleném bytě s lahví vína v ruce a sjíždím sreality
•  nevěřícně a se směsí radosti a nervů na dranc v tváři zírám na obrazovku, protože jsem našla svůj vysněný dům
• celou noc nespím a nad hlavou mi běhají svítící čísla
• jedu na prohlídku a rozhodnu se během prvních pár vteřin
• pochybuji, zda to zvládnu a sympatický pan majitel je ochotný počkat (no nakonec čekal chudák opravdu dlouho) než si vyřídím hypotéku a potřebné věci, protože je prostě hrozně hodnej
• tluču v bance hlavou do stolu, protože opět něco pokazili
•  v telefonu blokuji svého hypotečního makléře
• leje ze mě pot stresu
• konečně si třesu rukou nad podepsanou hypotékou s paní v bance
• šťastná sedím na dřevěné terase mezi kytičkami a přijdou ke mě způsobné a čistě oblečené děti a každé si z jedné strany přisedne (V žádném případě nejsou kluci napůl svlečení, špinaví a nezačnou se na mě věšet a lézt mi na hlavu. Sice by to bylo pravdě blíž, ale do těch sekvencí podtrhnutých hudbou se to nehodí). Pak se ještě přidá kočka a pes, kteří si také způsobně sednou (kočka mi nezačne ocucávat rukáv a pes neprdí)

Bylo to těžké, ale stálo to za to. Jsem šťastná, v pohodě a nadšená ze všeho v mém novém bydlišti a v novém životě. Ze sousedů, z výhledu, z oveček na louce, z koní na kopci. Zjistím, že proti očekávání mě občas někdo pozve na rande. A ještě častěji zvu někoho na rande já. (další spousta materiálu pro články, o které nepřijdete, nebojte se 🙂 Moje milovaná sestra se rozhodne nastěhovat s rodinou o pár domů vedle. Idylka.

Na podzim roku 2015 už byl život a svět zase v pořádku. Jen jsem byla strašně unavená. Kdo by se tomu divil, po takovém roce. Kdo by se divil, že jsem dostala těžkou anginu a mononukleózu. Až když mě začala brnět půlka jazyka a obličeje, tatínek mě poslal na magnetickou resonanci.

A tam mi našli zhoubný nádor na mozku.

Ano, vím, že to není fér, ale skončíme v tom nejnapínavějším! Už ani slovo, zbytek bude zase příště. Teď hezky hlavičky na polštáře, přikrýt se peřinou a spát.